Mylná Představa
Owen Jones
Megan je dospívající dívka s paranormálními vjemy, která nemůže najít nikoho, kdo by jí pomohl jejím schopnostem rozumět… přinejmenším nikoho ve světě živých.
‚Mylná představa‘ je povídka o mladé dívce, která si postupně uvědomuje, že na rozdíl od ostatních členů rodiny má neobyčejné paranormální schopnosti, k nimž se jí však přiznávají i někteří kamarádi ze školy. Dívka se jmenuje Megan a v této knize (první v sérii) je jí dvanáct let. Megan řeší dva zdánlivě nepřekonatelné problémy. Zaprvé se její matka bojí skrytých schopností své dcery a nejenže jí s nimi nechce pomoci, ale přímo ji od nich zrazuje. A zadruhé nemůže najít učitele, který by jí pomohl její nadpřirozené, paranormální schopnosti rozvíjet. Snaží se o tom mluvit se svou matkou, ale ta ji odbývá, a říci o nich svému otci se ani nepokouší, protože ví, že její matka by s tím nesouhlasila. A koneckonců chce zůstat s matkou zadobře. Megan má pocit, že mezi nimi existuje nevyslovené pouto. Třeba to tak mají všechny matky se svými dcerami, ale dost možná je to mnohem hlubší. Kdo ví, když to neví ani Megan sama? Ví jen, že její matka neplní roli, jakou by očekávala od matky milující svou dospívající dceru, která je plná obav, o nichž si chce, ba přímo potřebuje promluvit s někým, komu věří. Megan chce dát matce čas, aby mohla svůj strach z nadpřirozena překonat. Megan může počkat, a dokonce je schopna snášet i strašlivé týrání, jemuž je vystavena bez vědomí jejího otce. Alespoň prozatím. Mylná představa je první ze zatím dvaceti tří povídek v této sérii, kde se Megan postupně snaží rozvíjet své nadpřirozené, duševní a paranormální schopnosti za podpory lidí, kteří jí pomáhají najít správnou cestu. Musí se totiž nejen naučit své schopnosti znát a ovládat, ale také zjistit, k jakému účelu je použít. Megan je hodná dívka, proto se zdá zřejmé, že pomocí svých schopností bude chtít konat dobro. Zachovat se správně však není vždycky snadné. Příběhy o Megan osloví každého, kdo se zajímá o paranormální schopnosti a nadpřirozeno, ve věku od deseti do sta let.
1 MYLNÁ
2 PŘEDSTAVA
Duchovní průvodce, duch tygřice a jedna strašlivá matka!
napsal
1 OWEN JONES
Traductora:
1 Dita Drahovzalová
Copyright © 2021 Owen Jones
Mylná představa
Páté vydání
Napsal Owen Jones
Z anglického originálu The Misconception
přeložila Dita Drahovzalová
Vydalo nakladatelství
Megan Publishing Services
https://meganthemisconception.com (https://meganthemisconception.com/)
Právo Owena Jonese být považován za autora tohoto díla bylo uplatněno v souladu s články 77 a 78 zákona o právu autorském a o právech k průmyslovým vzorům a patentům z roku 1988. Bylo uplatněno morální právo autora.
Postavy a události v tomto literárním díle jsou buďto výplodem autorovy fantazie, nebo jsou použity zcela fiktivně. Některá místa mohou existovat, události jsou však zcela smyšlené.
Kontakt na autora:
http://facebook.com/angunjones (http://facebook.com/angunjones)
http://twitter.com/owen_author (http://twitter.com/owen_author)
owen@behind-the-smile.org (mailto:owen@behind-the-smile.org)
http://owencerijones.com (http://owencerijones.com/)
Přihlaste se k odběru našeho zpravodaje s prémiovými
informacemi o knihách a dílech Owena Jonese zadáním
své e-mailové adresy na následujícím odkazu:
http://meganthemisconception.com (http://meganthemisconception.com/)
Další povídky ze stejné série:
Série o Megan
Duchovní průvodce, duch tygřice a jedna strašlivá matka!
Mylná představa
Megan slaví třinácté narozeniny
Megan na školním výletě
Megan dělá zkoušky ve škole
Megan má následovníky
Megan a ztracený kocourek
Megan a paní starostka
Megan je terčem posměchu
Megan a návštěva prarodičů
Megan a nemoc jejího otce
Megan jede na prázdniny
Megan a zloděj
Megan a cyklista
Megan a stará dáma
Megan vytváří zahradu
Megan jede do zoo
Megan jde na túru
Megan a kulinářská soutěž
Megan jezdí na koni
Megan na jachtě
Megan na karnevalu
Megan o Vánocích
1 VĚNOVÁNÍ
Toto vydání věnuji své ženě Pranom Jones za to, že mi v maximální
míře usnadňuje život a skvěle se jí to daří, a svým rodičům Colinovi a Marion za úžasnou výchovu, kterou dali mně a mým bratrům.
Karma každému oplatí stejnou mincí.
1 PODĚKOVÁNÍ
Mé ženě Pranom za její trpělivost a mému příteli lordu Davidovi Prosserovi za pomoc s návrhem obálky této knihy.
1 INSPIRUJÍCÍ CITÁTY
„Nevěřte ničemu jen proto, že jste to slyšeli.
Nevěřte ničemu jen proto, že to říká mnoho lidí.
Nevěřte ničemu jen proto, že jste to četli ve svatých knihách.
Nevěřte ničemu jen proto, že to řekli vaši učitelé.
Nevěřte tradicím jen proto, že jsou drženy po mnoho generací.
Po důkladném pozorování a analýze, poté, co jste zjistili, že něco odpovídá důvodu a vede k dobru a prospěchu jednotlivce a všech, poté
to přijměte a žijte dle toho.“
Gautama Buddha
––
Velký duchu, jehož hlas slyším ve větru, vyslyš mne. Nech moji
sílu a moudrost růst.
Dej, ať mé oči vždy spatří purpurově rudý západ slunce. Ať mé ruce
mají v úctě vše, čím jsi mě obdařil.
Nauč mě tajemství skrytá v každém listu a kameni, jako jsi to
v dávných dobách učil můj lid.
Učiň mě silným, ne proto, abych měl převahu nad svými bratry, ale abych dokázal zvítězit nad svým největším nepřítelem – nad sebou samým.
Dej, ať jsem vždy připravený přijít k Tobě s čistýma rukama a otevřeným srdcem, aby, až můj život pohasne jak zapadající slunce, mohl můj duch před Tebe předstoupit beze studu.
(Na motivy tradiční modlitby Siouxů)
1 1 BER, NEBO NECH BÝT
Megan byla zase zamknutá ve sklepě na uhlí se slzami na krajíčku. Bylo jí teprve dvanáct a nedokázala pochopit, jak jí může matka udělat něco tak strašného. Už se to stalo několikrát, ale její otec o tom nejspíš vůbec nevěděl. Nikdy mu o tom neřekla a byla si jistá, že ani její matka se mu o tom nikdy nezmínila.
Měly s matkou tichou dohodu, že si budou navzájem oporou, ale už je to tu zase. Zase sedí ve sklepě, ve špíně a prachu, kde po ní pokukují bůhvíjaká hrůzostrašná stvoření.
Nevěděla jaká. Byla tu tma jako v pytli a ona musela vynaložit veškeré síly, aby se nedala do pláče a neprosila matku, aby ji pustila. Jenže to zkoušela už dřív, ale matka si jako podmínku jejího propuštění kladla naprosto nesmyslné požadavky. A Megan věděla, že je ani při nejlepší vůli nedokáže splnit.
Někdy se zdálo, že je jediná, kdo bere tu dohodu vážně.
I přes veškerou snahu jí znovu začaly po tvářích stékat slzy, které v prachu na jejím obličeji vytvářely neviditelná řečiště a smývaly jí uhelný prach na školní uniformu. Tohle už zkrátka bylo moc. Jak se někdo, kdo své jediné dceři tak dobře rozumí, k ní může chovat tak krutě?
Megan sebou bezděčně trhla, když její matka naschvál udeřila do dveří vysavačem. Nebyl tu ani sebemenší paprsek světla, z něhož by mohla čerpat útěchu, proto udělala to, co jí zatím vždycky pomáhalo nejvíc. Vyškrábala se na hromadu uhlí až nahoru ke zdi a potom doprava, až našla roh.
Tam si ovinula dlouhou sukni kolem nohou, aby jí nic nemohlo vlézt pod oblečení, a zastrčila si ji pod sebe. Zapnula si všechny knoflíky na blůze, ponožky si vytáhla nahoru, svetr si přetáhla přes hlavu a ruce vtáhla do rukávů. Věděla, že takhle bude co nejvíc chráněna proti čemukoliv, co ve sklepě žilo. Megan se nebála duchů ani ničeho takového, ačkoliv právě to jí ve skutečnosti přinášelo největší problémy, zato ji však děsilo pomyšlení, že po ní poleze hmyz, a nesnesla představu, že ji něco kousne a bude sát její krev. Taky nesnášela pavouky, ale zavinutá v kukle své školní uniformy věděla, že takto jí zůstalo maximálně pár centimetrů odkryté kůže nad ponožkami, kde se k ní ta havěť mohla dostat. Přesněji řečeno, bylo to jen pár centimetrů čtverečních po stranách, protože pažemi si pevně tiskla skrčené nohy k tělu.
Přála si, aby mohla přestat vzlykat, byť jen na chvíli. Věděla ale, že při čekání na to, až ji matka pustí, nakonec přestane. Zrovna tak věděla, kdy to bude – kolem půl šesté, takže bude mít půl hodiny na to, aby se dala do pořádku, než otec přijde z práce.
Megan chápala, proč to její matka dělá. Bylo to proto, že měla strach a Megan ne. Její matka se o svou dceru bála, a proto chtěla, aby se bála stejně jako ona. Problém byl v tom, že Megan se nebála a neviděla nic, čeho by se bát měla. Pokoušela se to matce vysvětlit aspoň stokrát, ale ona ji buďto donutila zavřít pusu, nebo ji rovnou zavřela celou jako teď.
Oba její rodiče byli katolíci, ale matka byla ve svém přístupu k náboženství mnohem přísnější. Děsila se posmrtného života, jak říkala, ale ne kvůli sobě, protože sama sebe považovala za dobrou katoličku a byla přesvědčená, že pokud bude dál konat svou povinnost, má své místo v nebi už jisté. Problém byl, aspoň pokud šlo o Megan, že její matka za součást své povinnosti pokládala zamykat svou dceru ve sklepě na uhlí, což byl právě ten důvod, proč tu teď byla.
Otec byl také katolík, ale ne tak ortodoxní. Věřil, že pokud lidé chtějí riskovat věčné zatracení, je to jejich věc. Staral se o svou vlastní duši i duše svých blízkých, ale věřil v jistou dávku svobodné vůle, a to i u malých dívek.
Megan milovala oba své rodiče i přes to, co jí matka dělala, protože ačkoliv byla ještě hodně mladá, uvědomovala si, že matce šlo jen o její dobro. Dokonce se snažila milovat je oba stejně, ale potíž byla podle ní v tom, že matka buďto neměla dobré Učitele, nebo se příliš bála, než aby věřila vlastním očím, uším a dalším smyslům.
Megan nevěděla přesně, jaké smysly to jsou, věděla jen, že je má, podobně jako i jiní lidé, jenže její matka si je nepřipouštěla, a proto ani nechtěla věřit, že by je mohli mít ostatní. „Koneckonců,“ říkala jí matka, „mně je třicet čtyři a tobě jen dvanáct. Já jsem vychodila katolickou školu, zatímco ty chodíš do jednotné školy pro všemožná náboženství.“
Matce evidentně nevadil jednotný vzdělávací systém, zato slova ‚všemožná náboženství‘ vyslovovala s opovržením. Megan nikdy nechápala, v čem je problém. Potkávala lidi různých vyznání a byli mezi nimi lidé hodní i zlí, chytří i méně chytří a měli větší i menší… ponětí.
Její matka spadala do kategorie lidí dobrosrdečných, chytrých a majících poměrně dobré ponětí.
Otec byl hodný, chytrý a měl jen malé ponětí.
Sebe Megan považovala za hodnou, docela chytrou a měla velmi dobré ponětí.
A přesně to byl její problém. Proto se teď krčila v rohu černočerného uhelného sklepa, kde po ní nejspíš právě v tomto okamžiku lezlo kde co. Při té myšlence se otřásla, ale fňukání už ustalo, přesně jak očekávala.
Věděla, že má dvě možnosti.
Může povědět otci, co se jí děje za jeho zády, a vyvolat tak hádku, která by mohla vést až k rozvodu nebo k jejímu svěření do pěstounské péče, nebo může předstírat, že nemá ponětí, jak tomu obvykle říkala.
Megan už zjistila, že nejlepší, co může udělat, když sedí zamknutá ve sklepě, je myslet na něco jiného. Nejraději myslela na své přátele. Neměla jich mnoho, ale hodně pro ni znamenali. Jejími nejlepšími přáteli byli její dědeček, Vačinhinša a její kočka.
Zavřela oči. Pokusila se uklidnit a představit si je, jak stojí před ní nebo sedí vedle ní. Ta představa ji pokaždé zahřála u srdce, proto si ji vyvolávala vždycky, když byla nešťastná. Byl to jeden z jejích triků pro zvládání situací, kdy měla pocit, že je život nespravedlivý.
Megan měla dojem, že se jí něco otřelo o nohu, a uslyšela tichý zvuk ztlumený jejím svetrem.
Na okamžik ztuhla.
1 2 VZRŮSTAJÍCÍ PONĚTÍ
Všechno to začalo, už když byla malá. Přes den ji hlídala babička z matčiny strany, protože oba rodiče byli v práci. Rodiče její matky zastávali tradiční model, kdy manžel chodil do práce a žena zůstávala doma a snažila se nějak zabavit i potom, co si děti našly své partnery a odešly z domu. Paní Whiteová nikdy neměla vlastní přátele. Každý, koho znala, byl přítel nebo manželka přítele jejího manžela, takže když zemřel, nezůstali paní Whiteové prakticky žádní přátelé.
Paní Whiteová měla někdy dojem, že přímo cítí, jak z nudy a osamění začíná šílet.
Starat se o Megan během dne a příležitostně i v noci tak pro ni bylo darem z nebes. Paní Whiteová ráda tvrdila, že ji to zachránilo před zblázněním nudou, ale Megan si o mnoho let později často říkala, jestli nepřišla moc pozdě, aby stihla ten proces zastavit.
První náznaky, že něco je jinak, se objevily, když byla Megan ještě nemluvně. Začala brát hračky a ostatní předměty levou rukou, což bylo podle paní Whiteové velmi špatné znamení. Zpočátku jí paní Whiteová jen přendávala věci do pravé ruky a říkala ‚Levá ruka špatně, pravá ruka dobře‘, ale o několik týdnů později, když se Megan stále ještě ‚nenaučila‘ dělat věci správně, ji kromě připomenutí, že levá ruka je špatně, přes ni ještě plácla.
Jako každé dítě v tomto věku se i Megan po tak důsledném Pavlovově výcviku naučila používat raději pravou ruku. Babička měla obrovskou radost, že Megan reaguje na její výcvik tak dobře, a jednoho dne tu dobrou novinu vítězoslavně oznámila své dceři, která si ani nevšimla, že Megan teď bere věci výhradně pravou rukou, zatímco předtím dávala přednost levé.
Suzan, Meganina matka, tomu nepřikládala žádný význam. Věděla, že její matka má své ‚zvláštní způsoby‘, a byla k nim shovívavá. Co si však už nemohla pamatovat, bylo to, že je matka praktikovala i na ní, a nebýt toho, byl by z ní teď úplně jiný člověk. Především by byla levačka.
Suzan svému manželovi Robertovi neřekla, že Megan měla od narození tendenci používat víc levou ruku a že to z ní ‚vytloukli‘, protože jelikož byl sám levák a nebral tyhle zažité pověry tak vážně, nesouhlasil by s tím. Robertovo leváctví bylo ostatně jedním z důvodů, proč ho paní Whiteová neměla příliš v lásce, ale usoudila, že už je příliš pozdě na to ho a jeho duši spasit.
Vyzkoušela všechno, co bylo v jejích silách, aby Suzan zabránila se do Roberta zamilovat a nakonec si ho i vzít. Plísnila ji, zakazovala jí chodit ven, zarazila jí skrovné kapesné a dokonce ji zamykala v úklidové komoře pod schody.
„Nemůžu uvěřit, že by se moje vlastní dcera mohla chovat jako ty,“ křičela často a udeřila při tom do dveří komory, když šla kolem. „Museli mi tě v porodnici vyměnit. Přece se mi nemohl narodit někdo, jako jsi ty.“
Suzan měla štěstí. Měli doma jen zásobník na uhlí, a ne sklep, ale úklidová komora jí ještě i v pubertě připadala právě tak strašidelná. Nesnášela ji ze stejných důvodů jako teMegan sklep, navíc paní Whiteová své dceři říkala, že tam jsou určitě ‚démoni a běsi‘. V takových chvílích jí pak radila sednout si tiše do kouta a zakrýt si hlavu, ‚aby ji démoni a běsi neviděli‘.
Když se Megan naučila mluvit, brala to paní Whiteová jako své osobní vítězství. Suzan a Robert na tom podle ní neměli vůbec žádnou zásluhu, protože, jak ráda říkala svým přátelům, takzvaní ‚moderní rodiče‘ nemají na své děti čas a nebýt prarodičů, vyrostli by z příští generace ‚naprostí hlupáci‘.
Známí paní Whiteové už většinou věděli, jaká je, proto buď jen přikývli na zdání souhlasu, změnili téma nebo spěchali pryč, pokud to šlo. Konverzace často probíhala asi v tomto duchu:
„Ach, paní Whiteová, já myslím, že jste skvělá, když tak pomáháte své dceři s malou Megan… A jak se letos daří vašim begóniím?“
Malá Megan tedy byla ponechána napospas vrtochům své babičky, jelikož pan White už nebyl na světě, aby držel její nápady na uzdě, ačkoliv, jak se ukázalo, nebyla to tak úplně pravda. Někdy, když Megan seděla na zemi paní Whiteové u nohou, natáhla ruku s hračkou a podávala ji ‚dědovi‘.
Z počátku si paní Whiteová myslela, že se Megan jen spletla. Domnívala se, že ‚druzí prarodiče‘ motají její malé chráněnce hlavu, a jelikož jí tato metoda zafungovala už dřív, pokaždé když Megan natáhla ruku s hračkou a řekla ‚dědo‘, vzala si ji a řekla ‚babi‘. Později, když už začínala být zoufalá, říkala ‚Babi, Megan, ne dědo!‘ a mírně ji plácla přes nohu.
Ale ať zkoušela cokoliv, přimět Megan říkat jí ‚babi‘ místo ‚dědo‘ se zdálo být mnohem těžší než naučit ji používat pravou ruku. Megan také často mluvila o ‚kočičce‘ a vídali ji hladit vzduch a pochichtávat se u toho.
Když pak Megan začala té kočičce říkat ‚Vrr‘, přikládala to paní Whiteová jen příliš bujné dětské fantazii, ale zmínky o ‚dědovi‘ ji dál rozčilovaly. Jednou se zeptala Suzan, jak Megan říká Robertovým rodičům.
„Víš, Megan je tak roztomilá. Říká jim postaru, ‚stařenko a stařečku‘. Chtějí, abychom ji dali do evangelické školy, až bude dost velká, ale my s Robertem ještě nevíme. Co myslíš ty, mami?“
Paní Whiteová doufala, že Megan bude chodit do katolické školy, ale věděla, že je to jen zoufale málo pravděpodobné, protože levičák Robert ‚nevěří, že by se takto malým dětem mělo vnucovat náboženství – jakékoliv náboženství, maminko‘. Pche! Co on o tom věděl? Co o tom levičák mohl vědět?
Ale řekla jen: „Hlavně si dávej pozor, kam Megan nakonec pošlete. Určitě nechceš, aby chodila do některé z těch drsných moderních škol, kde levicoví učitelé neučí žáky respektu nebo neuznávají starou dobrou disciplínu, protože jinak by ti Megan mohla ještě před maturitou skončit v jiném stavu.“ Doufala, že slova ‚levicoví‘, ‚respekt‘ a ‚disciplína‘ vyvolají u Suzan příznivou odezvu, ale obávala se, že její dcera už zcela propadla Robertovým hloupým levicovým názorům.
Jediné, o co se teď mohla pokusit, bylo zastavit tu zkázu u Megan. Zkázu, kterou Robert a její dcera nechávali propuknout u té nebohé, roztomilé, ale snadno ovlivnitelné Megan. Měla velkou chuť zkusit ji zamknout pod schody, ale věděla, že kdyby se to dozvěděl Robert, bylo by to naposledy, co ji kdy nechali s Megan samotnou, a že by tím nakonec utrpěly obě.
V hloubi duše si však paní Whiteová dobře uvědomovala, že nesrovnatelně hůř by na tom byla ona a že by to možná nezvládla bez pobytu v léčebně.
Конец ознакомительного фрагмента.
Текст предоставлен ООО «ЛитРес».
Прочитайте эту книгу целиком, купив полную легальную версию (https://www.litres.ru/pages/biblio_book/?art=65494847) на ЛитРес.
Безопасно оплатить книгу можно банковской картой Visa, MasterCard, Maestro, со счета мобильного телефона, с платежного терминала, в салоне МТС или Связной, через PayPal, WebMoney, Яндекс.Деньги, QIWI Кошелек, бонусными картами или другим удобным Вам способом.